BLOG - Pozdrav z hor

| 16.1.2012

Pozdrav z hor

Povánoční čas je vždycky svérázný, je tichý totiž. Alespoň pro mne je to po všem tom bláznění, moderování, hraní, setkávání, cpaní se a všeobecném shonu taková tichá doba. Mezidobí, kdy už nejsou firemní večírky, ale plesy ještě nezačaly naplno. Nezkouším nic nového, jen hraju občas Světáky a jediná aktuální aktivita pracovní je Taxík. A jelikož se vysílá denně, trvá natáčení mých dílů 6 dní, a to už mám v lednu za sebou. To jen na vysvětlenou, proč můžu psát tenhle blog u krbu v zasněžené chalupě na Fischbachu v Krušných horách.

Vždycky tvrdím, že největší zhouba je, když člověk chce to, co nemá. A tak si tady v lůně Krušnohoří pár dní hýčkám představu, jaké by to bylo, kdybych tu mohl žít na stálo, pozorovat srny a laně z okna každý den, jezdit na běžkách na nákup, odpočívat u praskajících kamen, vychovávat děti v přírodě a dělat rukama. Jenže se živím ústy a hlavou a tak si nechám zajít chuť a zítra vyrazím do Prahy odehrát v premiéře divadelní verzi Partičky, na což se těším, takže se mi pojede radostně.

Ten kraj tady je fakt krušnej, máloco tu roste a tak se tu chovají ovce a krávy, které vystřídaly kozy, které se tu chovaly hojně kvůli tzv. kozince, což je nejlepší kůže na rukavice. A že je v Abertamech uměli dělat, o tom svědčí fakt, že na začátku 20. století to byly nejvyhlášenější rukavice v Evropě. Taky se tu těžilo stříbro a cín - jako v celé západní části Krušných hor, ale taky uran, a to ještě v šedesátých letech. Život tu byl vždycky těžkej, ale místním to nikdy nepřišlo. Třeba moji bývalí sousedé - starousedlíci  Weigertovi. Pan Weigert chodil každý den 6 km na šachtu tam a zpátky a večer ještě dělal na hospodářství doma, což bylo bramborové pole (já mu ještě pomáhal kopat brambory) a dvě krávy. Paní Weigertová zase šila rukavice. Přes léto v manufaktuře ve vsi a v zimě, když byli zasypaní sněhem, tak doma. A k tomu dojila ty krávy a já k nim jezdil na kole pro mlíko, co bylo jako smetana a máslo z něj bylo lahodný. No a v neděli se po kostele šlo na taneček na Mrtvej rybník na myslivnu, což je odtud asi tak 5 km. Pan Waigert si dal dvě piva a kmínku a paní Weigertová chleba s máslem a kozím sýrem. Skočili si, pak se šlo domů a začalo to na novo.Vlastně nad tím zůstává rozum stát, ale tak se tu dřív běžně žilo – těžce, ale pěkně, protože k sobě měli lidi blíž a všichni se potkali alespoň  jednou týdně v kostele. A mohli se jeden na druhýho spolehnout, když byla nějaká nesnáze.

Renomé zdejšího kraje, že je tu zničená příroda a hnusný lesy (ono to tak vlastně bylo, protože továrny v NDR a mosteckej průmysl za 40 let udělal svý), už naštěstí slábne. A tak se sem vracejí lidi na kola, na běžky i sjezdovky, ale není to žádná masovka a krajina je tu přenádherná, i když drsná. To je asi ten důvod, proč mě nikdy nenatočej do Top stáru s Andreou Verešovou a Agátou ve Špindlu, ale možná se potkáme na grogu na Rýžovně, kde dělají v Kolibě geniální halušky s báječnou domácí brynzou, protože ovce ze zdejšího statku se krmí arnikou, rdesnem, divokým kmínem a všemi dalšími klenoty, který tu na lukách rostou. Přijeďte…

zpět