BLOG - Severní vítr

| 13.7.2013

Jaro letošního roku prosvištělo mým životem divokým tempem a já s ním tancoval kvapík divoce. Taxíky, zájezdy s divadly, moderace, Hamleti - to vše mne neslo časem až do oslavy mých čtyřicátých narozenin. Oslavy byly hned dvě, jedna na Mácháči se štábem Taxíku, kde jsem obdržel nádhernou sadu německých kuchařských nožů a taktéž film, který mi natočili kamarádi za přispění takových kapacit jako je doktor Douda, Uzel či Nešpor, ale také rybářského guru Jakuba Vágnera a zpravodajské stálice Marcely Augustové. Třicetiminutový střihák toho nejlepšího (a pochopitelně nepublikovatelného) za pět let natáčení Taxíku. Oficiální oslavu jsem svolal do restaurace U Houbaře v Holešovicích. Přišlo víc než 100 kamarádů a darů jsem dostal mnoho, především však další televizní dílo: Jakub Wehrenberg natočil Kalendárium se vším všudy, tak jak ho znáte z nedělního dopoledne.

Děkuji všem za přání, přiznám se, že jsem i slzu uronil, jak dojat jsem byl. Ale nejen dojetím se plakalo. V ten večer, kdy jsme slavili mý narozeniny, nešťastně zemřel i kamarád a jeden z gratulantů v Kalendáriu Fedra Peroutka z Olympiku. Je to hrozně smutný…

Každej má nějaký sny, a já, jelikož jsem člověk přírodní a v přírodě vychován (skoro jako Mauglí), tak jsem si od malička snil o Aljašce. Co jsem ženat, jsem přemýšlel, jak to zaonačit, abychom jednou namísto k moři jeli TAM. Vloni jsem navrhoval, že v Otavě je málo vody a Yukon jí má dost a ani to neprošlo, tak jsme jeli taky zlatonosnou řeku, drncali jsme, užili jsme si to, ale pořád to nebylo ono. Když mi k narozeninám manželka Gábina dala tu obálku a v ní TO bylo, zůstal jsem bez dechu. CK PEPA nabízí rybářské zájezdy, kam chcete. Můžete jet kamkoli a já si mohl vybrat, ale bylo jasný, že moje cesta povede na sever.

Rozhodl jsem se, že pojedu se synem Jáchymem, podmínili jsme to dobrým prospěchem a slušným chováním (sám se divím, jak čarovně to na dvanáctiletého kluka zafungovalo - dvě dvojky) a 25. června jsme odlétali směr Frankfurt a posléze Anchorage. Čekal nás týden na vlastní pěst a týden rybaření v teritoriu Yukon v Kanadě. Všechno, o čem jsem kdy snil a představoval si to, tam je. Hory vysoké, zasněžené, rozlehlé tak, že nejdou dohlédnout. Smrkové lesy vonící smolou, tajga a tundra, močály a rašeliniště jak z Krále Šumavy a údolí s loukami a kytkami všech barev. Vody čisté jako křišťál a v nich ty nejpěknější - houfy komárů krmení - kropenatí krasavci. Pstruzi duháci pěkně narůžovělí jako miminka po ránu, regaty lipanů - šedivá torpéda s obrovskými hřbetními ploutvemi, hladové štiky, které připomínají aligátory a hlavně siveni. Bojovníci, kterým osud nadělil tu nepříjemnost, že jsou žraví, ale vynahradil jim to tou pěkností, kterou vynikají. Nazelenalá svalnatá těla s bílým tečkováním a bříškem a ploutvemi zabarvenými do měkké oranžové barvy, zrovna tak jako žloutek z domácího vajíčka. Nic trofejního, ale pro mne a Jáchyma to byl splněný sen. Uprostřed divokých hor jsme chytali ryby a pozorovali jsme losy i medvědy s mláďaty, orly a jestřáby a nechávali se opalovat horským sluncem a ošlehat tím pravým severním větrem, který „je krutý“. Klondike, Dawson City, Bonanza Creek - tam všude jsme rýžovali zlato spíš neúspěšně, ale ten pocit! Během 3500 km jsme semleli lecos. Je zábavné si uvědomit, že občas jsem se já choval víc jako dítě a chvílemi on jako dospělý a věřte nebo ne, vždycky ve správnou chvíli, tak jak to šlo a jak to vyžadovala situace. Nebylo nám vždycky jen veselo, ale Jáchym to, myslím, pochopil už na začátku cesty: není totiž sytosti bez hladu, není radosti bez smutku. A proto přijímal občasné nepohodlí jako nedílnou součást našeho putování. Spaní v autě, komáři, žízeň, zima, déšť, někdy hlad a třeba i celodenní nepřízeň ryb jsme vnímali tak, že je to proto, aby pak přišla radost z toho či onoho. Je to tam na Aljašce dobře zařízeno, těch radostných chvil pro široké české srdce, které vyrůstalo na Mayovkách a Foglarovkách, bylo víc než těch krušných.

Bylo tam krásně, ale u Prášil, u Lužnice v Abertamech, tam všude je taky pěkně. Ono vám vlastně bude pěkně tam, kde budete chtít vy, tak co nejvíc takových míst vám přeju a hezký léto! A aby to nebylo všechno zas tak zalitý slucem, přivezl jsem si z Aljašky blechu. Kouše pěkně, ale asi si ji nechám a vypustím ji až v září na někoho z vás v divadle.

À propos národní květina Yukonu je vrbka úzkolistá - krásná světle purpurová květina, který jsou u nás plný hory.

 

zpět