CO MÁM RÁD

RYBY:

Bylo to na Lužnici, na jezu zvaném Weinzetel, a bylo mi šest let, když jsem s pytlačkou chytil  na žížalu prvního okouna… Zjevně to bylo mé fatální setkání s nádhernou rybou s ostny, černými pruhy a červenými ploutvemi… od té doby se já třesu na ryby a ony občas přede mnou…

Rád ryby hledám, rád za nimi chodím či jezdím… nebaví mě zakrmit a čekat až najedou… Jsem konzervativní a nejraději chytám na žížaly… tedy ne jenom. A je to cosi nepředstavitelně napínavýho, když táhnete v noci rybu z řeky a hlavou vám běží tolik možností, tolik představ... zelený úhoř nebo snad torpédo tloušť? Říční kapr, okoun, lín, cejn, sumec? To, že je to nakonec zase jen hrouzek, mi náladu nepokazí - je to dobrodružství a rovný boj...

A pak ještě jednu věc mám u vody rád, samotu a klid… rád jsem tam ve vší té tichosti s vodou sám… je to vlastně takovej kostel… mockrát jsem odjížděl domů s prázdnou, většinou ale šťastnej. Takže až mě na Otavě uvidíte chytat na bič slunky z kamene uprostřed řeky nebo sedět na Berounce pod skalou u Zvíkovce nebo mě na Lužnici nachytáte při chytání malých okounků jen tak pro zábavu, tak na mě mrkněte, ale potichu, ať to nepokazíte…

VAŘENÍ:

Vyrůstal jsem v Grand Hotelu Moskva… tehdy.  Dřív to byl, a dnes už zase zaplaťpánbůh nějaký ten pátek je, Grand Hotel Pupp. On už ten samotný příběh cukráře Puppa je jímavej, protože on z obyčejný cukrárny vybudoval ten nádhernej hotel, bez kterýho by Vary nebyly Varama ani náhodou…
Můj tatínek tam dělal ředitele a tak jsem tam mohl jako dítě trávit dost času, a to nejen v restauracích a na recepci, ale i v kuchyni… no a to bylo asi to. Pozoroval jsem dětskýma očima jak se co dělá, koukal pod ruce panu šéfkuchaři Kuntovi a panu šéfcukráři Navrátilovi, a byl jsem unešenej… Zůstalo mi to: vařím nadevšecko rád.
Miluju 12 hodin táhnout vývar, hlídat roastbeef, aby nebyl moc ani málo, zbožňuju to „ňuňání“ se s těstem na domácí nudle, vznáším se u vůně kopru v tu vteřinku, kdy ho hodíte do omáčky a on zavoní nejvíc, jak může, znovu a znovu se divím tomu zázraku, jak se ze syrovýho lososa po naložení stane jemňoulinkej gravlax, jak kachna pečená na 90° je po osmi hodinách lehoulinká a šťavnatá jako mazanec…

Mám ze všeho nejraději věci jednoduchý jako třeba jarní chřest s domácí strouhankou na přepuštěným másle, španělský ptáčky, slepici na paprice, polívky, paštiky… ale o to víc jsem fascinovanej věcma, který dokážou kamarádi a kuchaři jako Honzík Punčochář, Jirka Štift, Roman Paulus, Ladislav Douša, Zdenek Polreich, pan Sapík a další… kdybych nebyl tím, čím jsem, byl bych asi kuchařem… jenže jsem tím, čím jsem, a tak se vaření můžu věnovat se vší tou radostí jen doma a užívat si to… díky bohu.

HORY:

Máme chalupu v Krušných horách, tedy v horách, které utrpěly v dobách minulých nejenom újmu na tamním biotopu, ale i na renomé… Příroda se naštěstí za posledních dvacet let zotavila dostatečně, renomé naštěstí nikoli… To „naštěstí“ píšu záměrně, protože tam nepotkáte davy jako na jiných českých horách, je tam „komorno“, a to mám rád právě… Krušné hory se musíte naučit milovat, protože tam nebývá moc pěkně a zvlněnou studenou frontu většinou západní hřeben podrží dostatečně dlouho - už proto tam vždycky byl a je těžkej život a tak i lidi tam jsou zocelený, silný a nepustí si každýho k tělu. To ale platí o většině hor a lidech na nich.

Jednou jsem strávil sám noc na Sněžce a ráno měl štěstí na pěkný počasí… Když se to kolem čtvrtý  začne pod vámi otvírat a první paprsky slunce jakoby zazvoní o každej vrcholek, co se tam rozkládá, do toho to ticho majestátný a vy nad tím vším jen sám se sebou, to je velebnost sama… Tohle zažijete jenom na horách a je jedno, jestli je to divoká Malá Fatra, nebo důstojný Tatry, rozsochatý Krkonoše, nevlídně vlídný Krušný hory, kulatý Beskydy, mohutný Alpy či westernový Rocky Mountain… na horách se vždycky ukáže, jakej člověk doopravdy je a co vydrží… vydržte to, stojí to za to. A do Krušnejch nejezděte!

HUDBA:

Narodíte-li se jako dítě učitelky hudby, zákonitě vás to štrejchne… to je jasný. Nejen, že se u nás doma pořád zpívalo, ale taky jsem musel chodit na koncerty Karlovarského symfonického orchestru, na přehlídky sborů pedagogických škol, chodil jsem do sboru a na piáno…

Upřímně nevím, kdy se to z tý děsný otravy otravný přelomilo, a kdy mě to začalo bavit, ale bylo to asi někdy v pubertě, protože tehdy můj bratr Tomáš začal skládat písně a já teda začal taky skládat písně. On hrál na kytaru, tak já hrál taky na kytaru. Moje maminka je zakládající členkou skupiny Plavci Bochov a tak mou doménou byly dlouho písně trampské a folkové (vklad do života je to neocenitelný, zejména na večírcích a na vodě). Pak už mne začal ovlivňovat vkus mého bratra Tomáše a dětským pokojíčkem se začaly linout zvuky nahrávek Vladimíra Mišíka, Jardy Ježka a Čp. 8, Ivana Hlase, skupin Bonsai, Nerez a AG flek…

Pak přišla studia na konzervatoři a s nimi spojené i nové objevy: Kuličky, Krausberry, Framus 5, Laura a její tygři, první kazety Stinga, Petera Gabriela, Jamese Taylora, Billyho Joela, Tracy Chapman a další zásadní vlivy té doby… Pak nastal čas vlastní produkce a tak v bouřlivých porevolučních časech přišlo první pouliční hraní s kamarády, z nichž někteří jsou dnes členy renomovaných symfonických těles… Můstek, Staromák a Karlův most - to byla místa našich prvních živých koncertů… Chodil jsem taky zpívat do sboru Cantores Pragenses ke Svatému Jakubovi,  k panu dirigentovi  Josefu Herclovi - každou neděli spousta krásný polyfonie.

Později vzniklo Drážní tělěso Aleše Hámy, pak už prvopočátek Hamletů a muzikály. A já abych si občas od tý muziky odpočinul, tak si píšu písničky…